13. sraz XJR – Švábov

Pro tento sraz jsme vybrali místo poněkud neobvyklé pro pořádání našich dostaveníček. Ale z důvodu naší lenosti, pohodlnosti a nedostatku času jsme se jali vybrat hotelové ubytování s vařením v místě. Ani program jsme nikterak neupravovali a vše jsme nechali pozvolna plynout, i když jsme měli v záloze Mrožíka s jeho přehršlí případných nápadů na zabití času.
Prvními účastníky dorazivšími byli manželé Trojanovi z Karlových Varů. Posledně brečeli nad tou hrůzou, že do místa konání to mají blíž než na nákup do supermarketu a i když sem to bylo výrazně dále, stejně nás překvapili už v poledne. Po těchto ostudách se nám už začali sjíždět a sjíždět ostatní účastníci.
Navečer už byli všichni účastní sjetí. Jedinou špatnou zprávu nám přivezl Mrožík. Pavel s Marcelkou měli nepřípustný poměr se závodní plechovicí a po rychlém transportu Pavel nafasoval nového kloubu kyčelního. Tak se nám rychle zahojte, ať se tam u vás na podzim sejdeme zase všichni.
Páteční večer se nesl ve znamení klidu, míru a pohody. Nikdo tam ostatní neotravoval svým řevem a kraválem, jak tomu bylo v sobotu večer, ale o tom až později.
Sobotní ráno nás uvítalo pobíhajícími blázny po louce, kterým k vystřízlivění nestačila ani půlnoční koupačka. Prostě i takové černé oce jsou mezi námi. Dopoledne se pomalinku šouralo k času obědnímu. Všichni účastníci, tedy alespoň ti které jsem viděl, se věnovali odpočinku, vyhřívání se na sluníčku a nekončícím debatám o zásadních otázkách pro lidstvo jako kupříkladu, zda 007 s jedním laufem je ještě iksjéro nebo ne…
Přišla chvíle vyjížďky. Stroje se seřadili a vyrazilo se po místních komunikacích ku Kameni, kde jsme zaslzeli nad dávnou slávou československých motocyklů a s mírným neznatelným úsměv lehce myšlenkami si připomněli časy, kdy jsme začínali na pařezech, pérácích, kejvačkách, panelkách… Po krátké přibrždění nastal čas návrtu na základnu, kde pomalu ale jistě začala padat pěna a to je nejvyšší čas něco si přát. A taky se to splnilo! Přijel náš kamarád, blázen, puberťák a mmoottoorrkkáářř Ludvig von Brün se svým družstvem. Tento večer už nebyl tak klidný. Ani tak tichý. Tento večer byl velmi neklidný a velmi hlasitý. Tato brněnská (brňák vlastně s velkým B, je to příslušník národa, je jenom jeden z nich– pozn. autora) kapela Stancija to rozproudila natolik, že ony nepředstavitelné taneční variace Čorni, Simír a Mroža (ten se nacpe koukám všude) byly tématem číslo jedna všech rozhovorů a nočních můr snad všech účastníků této povedené taškařice. Během koncertu jsme si kratince připomenuli i ty, kteří za námi už jinak nežli v našich vzpomínkách nepřijedou. Rozloučili jsme se i s prodavačkou večerníků a šli jsme za světla spinkat.
Ráno nás opět přivítalo paprsky sluníčka a všichni po snídani začali úhánět k domovům. Je to zvláštní pocit, když všichni odjedete a je po vás tak prázdno. Když se konečně splní ten sen, že vše dobře dopadne a přesto jste smutní, že už je to pryč. V tu chvíli nikdo nelituje vynaloženého usilí, času a energie na organizaci takovéhoto dostaveníčka.
Za organizátory vám všem děkuji za perfektní disciplinu a dobrou náladu.

Smiders