Tak – musel jsem si dát 2 týdny pauzu, abych se z té akce vzpamatoval. I tak mám furt v hlavě jakéhosi hnidopicha (nebo brúka v chrástí – kdo neví, co to je, čtěte pozorně dále).

Letošní Eurofest byl totiž plný rozporů. Proti nádhernému svezení přes Slovinsko, totální hnus v dešti přes Rakousko (tam i zpět), proti nabušenému a vymazlenému „českému bufetu“ a otevřené náruči – nezájem cizáků (a tím vlastně i našich lidí) o družbu. Proti největší historické účasti českého týmu (18 motorek) byla paradoxem skomírající účast z ostatních zemí (celkem na focení 96 moto), a tak dále….

Možná se nad tím zamýšlím zbytečně zeširoka – totiž došla mi později jedna věc: většina účastníků bere Eurofest jako příležitost k zajímavé projížďce na bajku, se zajímavým cílem a benefitem nějaké společné večeře na konci. Je to asi trochu jinak než v naší CZ partě, kde už to není tolik o projížďce, jako spíše o setkání s dlouholetými přáteli. Vždyť to vidíme na našem srazu – kolik lidí se jede v sobotu projet? Dnes už mizivé procento (já bych jel, ale nikdy mi to nějak nevyjde) … Důležitější než trasa sobotní projížďky je pro nás „doprovodný program“. Neříkám, že je to špatně! Mnozí z nás máme XJR partu na úrovni přátel z dětství nebo dokonce vlastní rodiny – a to je pecka! Prostě se to u nás ubírá trochu jiným směrem, a když čekáte podobnou atmošku na Eurofestu, tak přijde drobné zklamání…

OK, stačilo – pojďme k referátu … (korektorem článku je Mrožík, který kromě toho, že je výborným profesionálním pískačem, tak ještě oprášil svoji trojku z češtiny ze základní školy, opravil gramatiku a doplnil text svými rádoby vtipnými poznámkami) 😊

Letošní účast byla rekordní, jelo nás 18 (13x XJR, 1x Bandit, R1, T Explorer, CB 750 a K1600).

Sraz byl v Mikulově u MOLky v sobotu 28.5. v 11,30. Po sbalení motky a doprovodného vozu vyrážím s půlhodinovým zpožděním s Mrožíkem ze Zlína. Po 20 km zjišťuji, že jsem zapomněl řidiči „safety caru“ předat devizy. Tak se vracím, Mrožík pokračuje a já s další půlhodinou zpoždění znovu vyjíždím – cesta do Mikulova v tempu 160+ uběhne jako nic – přesto nedorážím poslední. Čeká se na světoběžníka Raďase – „bo máme čas, pičo“. S hoďkou zpoždění vyrážíme směr Austria.

Jedeme na Laa, Holabrun, Krems – západní trasa kolem Dunaje – moje oblíbená… Cesta ubíhá parádně, o zpestření se postaral řidič autobusu, který v serpentinách z Kremsu na Ybbs (přes vnitrozemí), neodhadl vracák a zapíchl autobus napříč cestou. Nepohne se tam ani zpět. Může být rád, že jsme mu ta rozjetá XJRka nenasázeli do boku jak torpéda… Čeká nás tedy krátká terénní vložka…příjíždějící hasiči se nestačí divit, co to jede z lesa přes metrový příkop. Zjišťujeme, že s XJR si ani GS nezadá a valíme dál…

Sluníčko pere, jede se skvěle (kura Bezďa, ty jsi básník), projíždíme předlouhým Gestlingem (kde jsme spolu kdysi před 20 lety s Plšounem poprvé společně spali (podrobnosti jsem raději smazal, neprošly by cenzurou) … já a TL1000, on a Fazer 600) a u pumpy řešíme první servis, který nás pak provází až do Chorvatska. Někteří z nás to totiž zanedbali, v rámci přípravy na 2500 km cestu zajeli tak maximálně dotankovat a výsledek: Jura laboruje s řetězovkou, která začala podivně rachtat (mistr ji před odjezdem čistil 2 hodiny zubním kartáčkem, aby se leskla jako psí kulky, a to se jí vyloženě nelíbilo … jak pak prohlásil mechanik Raďas, od poloviny životnosti řetězovku zásadně nečistit, jen mazat … nevím, jestli si myslel po tom hulení, že je taky řetězovka, protože se celý týden nemyl a namazaný byl občas statečně), Mára řeší únik kapaliny a nefunkční spojku, Baronovi začínají lézt bílé chlupy ze zadní gumy, a Mrožík ještě neví, ale už má taky zaděláno na problém…..shrnuto: geronti na projížďce…. (Baron se na první pumpě v Rakousku dychtivě zeptal, zda si myslíme, že s tou gumou dojede i domů, načež dostal odpověď: „Když se teď ihned obrátíš, pojedeš ku domovu a budeš se velmi intenzivně modlit, možná, že dojedeš.“)

Mrožík nechce čekat, až někteří na pumpě rozeberou a složí své motorky, odpojuje se od skupiny, aniž by věděl, že se mu za zadkem tiše rozpadá motorka (praská mu tam jedna trubka za druhou) a bere to oklikou přes Mariazell, aby se za nás mohl v katedrále pomodlit (to dělám vždycky, je to tradice, už mám naučený otčenáš i v němčině, protože jsem výborný lingvista a profesionální pískač).

Snad se najdeme ….. pokračujeme směrem na Erzberg  – dnešní cíl (tam, co je ten největší rakouský lom na šutry). Za hodinku jsme na místě, ochladilo se tak o 10 stupňů. Pražská parta je už tam, Brňáci se nás tento večer straní a parkují asi o 50 km dál, aby se pořádně projeli. Pan majitel (maďar) je puntičkář, obletuje nás, musíme se vyzouvat, pod kufry dávat speciální podložky, atd. Pak při hovoru zjišťujeme, že u něj často spí „bahňáci“ kteří jezdí do Erzbergu na motokros – takže jeho obezřetnost začíná dávat smysl. Je ale velmi ochotný a Multivanem nás na dvakrát vyveze na kopec nad údolí, kde je na sjezdovce parádní hospoda a horská Hütte. Na dvakrát – protože druhé auto čekalo hodinu na našeho velkého zbožného kamaráda. (když jsem přijel, nervózní posádka, krátící si čas hulením, se na mně ihned obořila, ať se ani nepřevlíkám, že pan domácí nás zaveze do hospody a pak zase přiveze… to mně přesvědčilo, bo motorkářské boty mám o číslo menší a rozhodně nejsou ideální na nějaké debilní procházky … když jsme se pak blížili v do kopce funícím Multivanu k hospůdce, řidič něco vysvětloval vedle sedícímu zvukotěsnému Raďasovi a já jsem mu zezadu nerozuměl ani slovo, stejně asi jako ten havířovský závozník).

První zábavný večer je tady! Mrožík šel ven s Márou dohnat skluz v hulení a my naštěstí máme s sebou Barona, zdatného němčináře. Daří se nám bez problémů se dobře najest aj napit – a Baronovy hlášky, jako „zaplatím, ale ešče nejdu“ baví kolektiv. Své do mlýna přidal i lingvista a profesionální pískač Mrožík, který na paní domácí vysypal ukázkovou německou větu „Ich habe objednané …“

Recyklaci tu mají pod kontrolou:

Zpátky je to asi 1,5 km po cestě, nebo 500 m přímým směrem ze svahu (s jednou důležitou odbočkou, kterou maďar zdůrazňoval prvnímu vozu a pak i Raďasovi z vozu druhého). První (ještě za světla) vyráží ze svahu Mrožík a Mára, bo mají dolů práci s dlouhým kouřem… Za nimi se postupně trousí ostatní, většina už za tmy. Já jdu s Raďasem a až na jedno zaváhání to trefujeme perfektně a za půl hoďky jsme u gasthausu. I Baron se vyjádřil že má „orientální smysl“ a trefuje to na poprvé. Mára s Mrožíkem nikde…. (vyrazili asi hodinu před námi). Přicházejí ostatní, už jsme skoro všichni dole a ti dva stále nikde…

Zde je na místě popis pana korektora, který ty 2 hodiny zažil …

(Vyrážíme s Mařenou, který mně tvrdil, že maďar říkal něco o 300 metrech dolů po sjezdovce … no já jsem nemohl moc oponovat, protože jsem věděl úplné hovno, a tak jsem uvěřil Márovi a šli jsme … Kontrolní otázka: „Už jste šli někdo dolů černou sjezdovkou v motorkářských botech o číslo menších?“ Nikomu to nepřeju a v duchu jsem si nadával, že já ocas jsem zase někomu pěkně naletěl … 300 metrů jsme ušli už asi tak 5x a konec pořád nikde … dokonce jsem šel chvíli pozpátku, aby se mé téměř amputované palce na nohou trochu zregenerovaly a nemusel jsem pak odjet ihned na úrazovku … Mařena statečně šlapal a společně jsme nadávali na toho blba maďara, který asi s jeho povadlým IQ vůbec netuší, kolik že je 300 metrů …

Nakonec jsme asi po hodině strastiplné cesty dorazili k nástupní stanici lanovky, ušli jsme téměř 5 kilometrů a nohy jsem měl, jako bych se právě vrátil ze středověké mučírny a okusil rozkoš „palečnice“… dole mně napadla spásná myšlenka, nastartoval jsem navigaci v telefonu a zjistili jsme, že jsme se odvážně vydali úplně opačným směrem a tu jednu důležitou odbočku jsme minuli ihned nahoře, asi po 50 metrech, a do cíle k našemu gasthausu jsme to měli ještě asi 7 kilometrů … Jelikož už byla tma, měli jsme žízeň a povadlou mysl, rozhodl se Mára, že nám zlepší náladu a ubalí něco veselého … vlezli jsme pod střechu na zastávku autobusu, já svítil mobilem, Mára si kolem sebe pracně rozložil všechny možné propriety na balení, připravil si materiál, filtr … a po chvíli prohlásil: „Ku*va Mrožu, před chvílí jsem si myslel, že nás dnes už nic horšího nemůže potkat, ale spletl jsem se … došly papírky“. Tak jsme to nádobíčko zase sbalili a přemýšleli, jak se do prdele dostaneme zpět … Márův nápad jít podle navigace lesem mé nohy zavrhly hned v zárodku, tak jsme se rozhodli, že vyrazíme po hlavní silnici … Mára navrhnul, že já půjdu po levé straně cesty a on po pravé a že nám třeba někdo zastaví, ale zapomněl, že má přes celá záda fosforeskující znak kosočtverce se svislou čárkou a s nápisem „Mám v pič*“. Takže za chvíli to vzdal, přešel na mou „bezpečnější“ levou stranu a šmajdali jsme do kopce po cestě …

No nebudu vás napínat, asi po 1,5 kilometrech chůze nám zastavilo BMW 1, kde seděli vepředu 2 chlapci a vzadu jedna dívka … napřed si mysleli, jak mně viděli v motorkářské bundě, že jsem to zaparkoval s bajkem a spolujezdcem někde v lese a v šoku se motáme po cestě někam ani nevíme kam … jakou měli radost, když jsme jim oznámili, že jsme v pohodě, a tak že nás odvezou do gasthausu, kde bydlíme … nabídku jsme s radostí přijali, Mára zasedl vedle dívenky … a v autě pro mě zbylo asi už jen 20 cm místa … tak to ne, řekl jsem si, teď to přeci nevzdám … vrazil jsem do auta svou rozměrnou zadnici a stlačil jsem je tak, až oba dva bekli jako vyděšené ovce … dveřmi jsem si pomohl narvat nohy do auta a vší silou jsem je zabouchnul … sláva, kontrolka otevřených dveří zhasla a my se rozjeli … cestou jsme počítali zdlouhavé kilometry, zatímco dívenka se dusila v těsném dotyku úst a nosu s Márovým kosočtvercem na zádech … no nic, dojeli jsme šťastně a začal proces „zachraňte Mrožíka“ … Mára tlačil, hošani mně rvali ven nohy, dívenka se konečně nadechla a pak najednou šup a ježek byl ven z klece … Slušně jsme s Márou poděkovali a šli jsme se pochlubit motorkářským kolegům, jak jsme splnili „bobříka debility“ …)

Nakonec jsme byli všichni šťastní, že se ti dva našli a první zábavný večer pokračuje před gasthausem. Zima je tu jak v prdeli ledního medvěda, odlehčují se kufry plné kořalky…. Švábi se v jednom kuse válí po zemi a Baroni jim úspěšně sekundují – a já jdu, mám za sebou dva chystací večery – tak to musím dospat…

Nedělní ráno je tady, …. z nebe padají sračky a do nemoků se leze hned ze startu:

Jedeme směr Slovinsko, jako obvykle vyráží rychlá rota (Raďas, já, Mára, Mrožík) asi hodinu po ostatních. Geronty dojíždíme po 50 km a raději zahýbáme k pumpě. Myslíme si, že naše tempo bude vražedné (i za deště). Nicméně po průjezdu dalším městečkem jsme bez Mrožíka. Zde je na místě vysvětlit Mrožíkův nový (a těžce nasírací) styl jízdy.  Prej z bezpečnostních důvodů (zajímavé, že min. 10 let na to nepřišel) si drží delší odstup. Delší znamená cca 500 – 1000 m. Pro toho, kdo vede skupinu (mně) to znamená, že ho nemám v zrcátku a neustále jsem nervózní, že někde zůstal. Opravdu geniální! (Raďas se to pokoušel pak v zoufalství řešit tím, že se zařadil až za Mrožíka, načež vznikl efekt opačný. Mrožík si dál sveřepě držel odstup, a já vepředu jsem ztratil přehled o obou… Takže čekáme asi 45 minut, protože ichtyl najel na dálnici a musel až na první sjezd a zase zpátky (kdo jel někdy poslední bez navigace v rychlé skupině, tak ví, že tam stačí pár aut na kruháči, kterým musíš dát přednost a pak už ta hovada, co kličkují mezi auty stovkou v dešti městem a radary u cesty blikají jako šílený stroboskop, už jen stěží dojedeš … zvlášť když máš kocovinu jako prase a kreténi z ničeho nic nepochopitelně odbočí někam pod most a nepočkají na tebe).

Déšť přestává až na hranici se Slovinskem, ale místo abychom si to užili, jedeme celý hraniční průsmyk za policejním autem, a jsme hodní. Ve Slovinsku se zase rozprší, ale to s námi už nic nedělá a dorážíme do kempu. Ubytování je perfektní, chatky vytopené, nálada skvělá. Nadšení se nám pokouší zkazit brněnská parta, která nám nedoporučuje místní hospodu, kde je prý uzavřená společnost, nicméně nedbáme na to, a velmi rychle jsme s manažerem domluveni na dvou stolech pro 15 lidí.

Žranica skvělá, prostředí 5 hvězdiček, no prostě – kvalita na kterou jsme zvyklí… Hvězdy minulého večera (Baron a Šváb) už tolik nezáří a jdou brzo spinkat, zdravé jádro paří do rána….

Ráno při obhlídce stále se zhoršujícího stavu motorek konečně zjišťuje Mrožík zlomený rám pod sedlem, v místě kde všichni s podobnou váhou, dávno navařili výztuhy (Ty znáš někoho s podobnou váhou jako já?). Odlehčuje kufr co to jde, a s drobnými obavami vyráží. Jedeme trasu kolem jezera Bled a dále horskými serpentinami směrem na jih. Po cestě je čas i na fotky nádherné přírody. Upadlá podsedlovka zatím drží.

Parta kolem Doktora pak večer referuje o pádu kamaráda Milana, který to ve vracáku nevybral a šoupnul se pod svodidlo. Škody minimální a každého to nechává klidným… Milan je sice sympaťák a dlouholetý účastník – ale má jednu drobnou chybičku – zarputile jezdí na Banditu…není divu že furt padá…

Naše trasa se odchyluje směrem k moři, protože Raďas doručuje do Novigradu záhadný balíček… Za to, že jsme si kvůli tomu zajeli, nám mohl alespoň říct co v něm bylo (stejně to tušíme…). Při cestě přes hranice Slovinska, boduju pro změnu já. Koper je pro mě něco jako Bermudský trojúhelník. Po prvním průjezdu a následném přejezdu chorvatských hranic a asi hodině jízdy se pod mým vedením (dle pokynů mé skvělé navigace), ocitáme opět v centru Koperu. Druhý průjezd přes hranice během hodiny nenechává paní celničku chladnou a svědomitě nás všechny kontroluje… (no při prvním průjezdu přes hranice jsme poctivě ukazovali občanky a při druhém si Bezďa asi myslel, že jsme s paní celničkou už velcí kámoši, tak prohučel tou celnicí jako rozjetý vlak … paní celnička vytřeštila oči, skočila pod kola ostatním třem motorkám a dokud se ten Šinkanzen nevrátil a nelegitimoval, odmítala nás pustit dále). Vedení přebírá Raďas, a tak to konečně začíná odsýpat. Krátce jsme se podívali i do Itálie, kde po dálnici míjíme Terst. Po krátké zastávce v Novigradu a předání záhadného kontrabandu valíme na Medulin. Opět ztrácíme Mrožíka. Sedlovka nevydržela, praskají i spodní výztuhy a blatník líže pneu. Do cíle je to 10 – 15 km, takže nakládám jeho kufr a už to nějak dotlučeme do cíle.

Co byste si beze mě počali chlapci…

Jsme v Medulinu, sláva. V kempu probíhá vše v klidu, tak spěcháme na chatku, kde už nás čeká „Safety Car“ s mým synem a čtyřmi „kamarády“ z Nošovic – 3x Radegast 12 temně hořký a 1x Ratar. Většina kolektivu už je tu a než narazím první bečku, jsme komplet. První konzervu jsme mlaskli za 3 hodiny, v 9 večer se naráží druhá. Peču panenku a zábava začíná. Bohužel se jí neúčastní žádní cizáci. Přišla jen kámoška Lorenza, která tentokrát zastupuje Itálii sama samotinká. Bohužel musela přijet na své druhé motorce (Honda BlackBird), protože své známé žluté XJR těsně před srazem zrušila nabouráním do traktoru…

Ve dvě ráno je tu konečně nějaký rozruch, když nás přijde paní z recepce požádat o ztlumení hlučné hudební produkce… „Can you please turn off the music?“ …. Baron: „Music? Music is good!“… S pocitem dobře vykonané práce jdeme ve 3 ráno spát.

Úterý – den výletů po okolí… v našem případě Den odpočinku. Část party čepuje první pivko už kolem desáté, část se pouští do servisu. Baron to totiž všem domluvil. Někde v hospodě u brány odchytil místního pingla, který prý zná někoho a ten má servis, který umí úplně všechno. Nevím proč Baronovo nadšení nikdo z postižených nesdílí…  Vkládá se do toho Jirka doktor a záhy zjišťuje, že je to fejk a nachází v Pule skutečný servis, kde nám postupně opraví všechny bajky. Jirka má novou řetězovku, Baron novou Dunlopku a Mrožík má svařenou podsedlovku – no vlastně zatím ne – zatím jen nechal svoji motorku v nějaké dílně v Pule, kde sotva trefil, papír mu žádný nedali, kolik to bude stát neřekli a má volat zítra večer…. Přes stresovou situaci se ale umí přenést – vrchní motač Mára to opět zařídí…. (z tohoto místa musím poděkovat Jurovi, jak mi to krásně domluvil, když jsem dopoledne spal … už jsem měl vymyšlené, jak budu podsedlovku svazovat kurtnou k sedlu, ale toto řešení bylo opravdu elegantní … akorát když víte, že druhý den nikam jet nemůžete a nemusíte, v noci si zahrajete na „hlídače ohně“ a pak vás v poledne vzbudí telefon: „Mrožíku, tak jsem ti to domluvil, za půlhodiny musíš být v Pule, adresu ti posílám na Whats App.“ No, bylo tam několik komplikací, ale dal jsem to i s návštěvou velké toalety za 38 minut od probuzení …)

Je teplo, dá se koupat dokonce v moři, takže po osvěžení pokračujeme v chlemtání piva, do toho peču hovězí burgery (kurňa s masem jsem to zase přehnal), naráží se konzerva č.3 a poetické odpoledne hezky plyne… a XJR svět opět nikde, chorvati jsou zalezení – nebo na projíždce, nikoho ani nepřivítali a nám se za nimi tím pádem ani nechce…. Byli jsme s Jirkou na kafe za Lorenzou a tím je naše bratření vyčerpáno. No nic, snad zítra. Z FCB se dozvídáme detaily o zítřejším programu. Pojede se k amfiteátru v Pule, kde bude společné focení.

Paříme a zábavu zpestřuje mladý Čorňa svými poutavými historkami o změnách zaměstnání (Dycky Brno) … Mrožík opět sní o kariéře profesionálního pískače…. (Král Jelimán je jeho vzor). Baron (Pepin 1) učí Švába (Pepin 2) nová valašská slovíčka…..

Piš si: „šáší, viglat, grcat, potmělůch …“

(Když už si Baron myslel, že Švába naučil základům valaštiny, přišla kontrolní otázka: „Švábe a víš, co je to brúci v chrástu?“ Šváb na Barona nechápavě zíral a říká: „Brú … co?“ … „No brúci, jako ti, co lozí po chrástu …“ odpověděl Baron … „Po čem?“ zeptal se zoufalý Šváb … „Po chrástu, nebo po šáší, křovisku“ odvětil už taky zoufalý Baron, že mu ten blázen vůbec nerozumí … Šváb srknul půl piva, zvýšil hlas a říká mu: „Kura Barone, že ty si ze mně děláš prdel …“  No a tak se ti dva lingvisticky vzdělávali po celý týden, nejlépe jim to šlo vždy po půlnoci … Pro zvědavce, brúk v chrástí znamená „brouk na keři“)

Středa – sláva, dnes je konečně nějaký program. Nalehko vyrážíme do Puly, kam je to cca 10 km. U místního amfiteátru z doby starého Říma už je plno. Řadíme se a zjišťujeme, kolik je nás vlastně na sraze. Napočítali jsme tuším 96 motorek. (a to moje byla v Pule u nějakého garážníka v servisu a já přemýšlel, jestli ji ještě někdy uvidím …)

Společné foto:

Arena Pula – Česká parta (skoro celá):

Jako english speaking jdeme s Márou a partou s UK na prohlídku amfiteátru. Bylo to celkem zajímavé a poutavé. Paní mluvila hlavně o době, kdy amfiteátr sloužil jako aréna pro souboje gladiátorů. Shodujeme se Márou, že lidi jsou furt stejní, furt je baví v pohodlí se dívat, jak teče krev jiných – smutné… Dozvídáme se spoustu zajímavostí, např. že majitelé otroků, měli své „stáje“ bojovníků, které na kšeft pronajímali, hodně do nich investovali a hlídali si aby „odpad“ nepřekročil 10%, takže s tím palcem dolů to nebylo až tak časté, jak vidíme ve filmech.

Parta se rozjíždí zpět do kempu, my si ještě dáváme kafíčko v centru Puly na promenádě. Promenáda – to sedí … kolem se vrací středoškolačky ze školy, což někteří úchylové z naší party těžce zvládají …. Po deseti kávách a cigaretách kino stačilo….., balíme – směr kemp!

Dnešní večer bude tradiční party, s večeří a hudbou!

Chorvati zabukovali hospodu Čakula na břehu moře, místo pěkné, zahraniční partyja se bujaře vítá a oslavuje každé donesené pivo Karlovačko (tady tomu říkají pivo) … Sedíme u stolu s Němcama, se kterými se nikdo (kromě Barona) nedomluví. Vedle jsou Chorvati a Poláci se kterými se (kromě Barona) taky nikdo nedomluví… Žranice je super, hromada salátu, různé druhy grilovaného masa, hrancle a na závěr palačinka. V deset začne svoji produkci místní DJ, kalí staré rockové fláky, UK kamarádi řvou jak na lesy….. tedy zpívají abych byl přesný.

Tož posedíme, pocmrndáme 1-2 „piva“ a pomalu se vytrácíme k našemu tábořišti dát si pořádné pivo. Na začátku každý cvaknul 200 Kuna a měl za to, že to bude stačit. Já blb se ale na závěr ptám, jestli je v tom aj to pití a dozvídám se, že ne. Fajn, cvaknu to za všechny ….

Vrchní mi sděluje, že jsme vypili 50 piv a chce 2 000 Kuna, po půlhodinovém hádání jsme na 1 000 Kunách za celou partu…. Dál už na to nemám nervy, platím 140 Euro a nasraný jdu dom. Bylo nás 10, já osobně jsem měl 1 pivo, vyšlo mně teda na 14 Euro – kurva to je můj životní rekord! (měl si pít rychleji, Švába vyšlo jedno pivo na 2,80 Euro …)  

No ale vybírali aj na dobročinnost – tak se na závěr utěšujeme, že to, co si na nás nakradli, šlo na děcka do Afriky….

Nenecháme si pokazit poslední večer, pijeme poslední plechovku (30 l) Rataru a pečeme stejky z prasete, až se kůří nad Medulínem… Kurňa, kdo to bude jíst ???

Kamarádům se zavírají oči a jdou spát, když přichází Lorenza s jedním Holanďanem a jeho partnerkou, co žije v obytňáku.  Lorenza přišla s prosbou o podporu při organizaci dalšího srazu. Totiž – původně oslovil Euro náčelník s žádostí o pořadatelství příští rok nás – ale my jsme mu slíbili 2024, protože příští rok je na nás moc narychlo. Chvíli to tedy vypadalo, že příští rok bude pauza. Tlačili jsme na pořádání v UK, ale zjevně se jim do toho nechce, asi se chtějí projet a ostrovy jsou jim malé. No tak nakonec si to vzala Lorenza za své a Eurofest 2023 bude v Itálii. Bohužel její tým XJR se rozpadl, takže požádala o spolupráci zbytek party. No to bych ani nebyl já, kdybych jí to neslíbil….

Čtvrtek – balíme. Pomalu a pořádně… o hodinu dýl než ostatní…. pak ještě pár foto u moře (myslím, že někteří členové kolektivu jsou u něho takto blízko poprvé za celý pobyt)… (Mařena přemýšlí, jak je to možné, že se mu tím horkem motorka nějak „natáhla“)

Dnešní cesta bude dlouhá, jedeme směr Sigi, Mariazell, navigace říká cca 520 km. Ok, první etapu přes Slovinsko dáváme po dálnici, bo není čas. Na okresku najíždíme až před Klagenfurtem. Prvních ca 50 km je úplně excellent, tak si to užíváme … bo tušíme že bude hůř…. Někde na půl cesty mezi Klagenfurtem a Zeltwegem vjíždíme do bouřky. Toto ale není bouřka – to je Apokalypsa! Setmělo se, vytahuju nemok, vichr mi ho bere do pole…. zmatek, kolem lítají blesky, Mrožíkovi plavou rukavice v potoku u krajnice, za tři minuty jsme durch. Z nebe padají ledové pimpongáče a my se schováváme u prvního baráku na dvorku…. Majitelé mají asi nahnáno, nevystrčili ani nos…

To bílé na zemi není štěrk ale kroupy.

Dvorek, který jsme zvolili za útočiště, je ale asi ta nejhorší volba v okolí, protože se do něj valí voda z přilehlého pole. Za 10 minut máme bajky po výfuky ve vodě. No nic, už jenom prší, tak se šplháme z dvorku zpět na cestu (video na odkazu na konci). Sedáme na bajky, durch mokří, v botách rybníček, u prdele akvárko…. .Jedeme dál a já čekám, kdy to přestane, abych mohl z kufru vytáhnout suché hadry. Po pár desítkách km je suchá cesta, kurva než jsem se oblékl do suchého tak zase prší …

Ráno, když jsem bral přilbu, tak jsem zjistil prasklé plexi, na této přilbě už mi prasklo po třetí…. (Shark naposledy), takže ho zajišťuju americkou páskou – což je na jízdu v dešti skvělé řešení. Když se mi zamlží, musím za jízdy pásku urvat a pak zas nějak namr… zpátky, aby to drželo…super zábava.

Raďas drží tempo navzdory hustému dešti a plechovkáři, které na dálnici míjíme ve 160 se asi nestačí divit… Po sjezdu do serpentin, 60 km před cílem, už to nedávám a nechám závodníka valit samotného. Mrožíka opět ztrácíme, ale už nestavíme, nejde to. Spadnul bych a už nevstal… a Mrožík samotný na tom není až tak zle (jak nám potom u Sigi vyprávěl), protože našel jeden zajímavý způsob, jak se zahřát…. (souvisí to s plným močákem)… díky, Jirko, za tvé vynálezy, ale ne vždy platí, že „Co je Mroží – to je boží“….

Ta bouřka byla někdy kolem 15. hodiny a k Sigi jsme dojeli kolem 21.00, totálně promočení, zmrzlí a nasraní (aj smradlaví). Tato jízda byla moje nejhorší za 20 let, co jezdím na motorce. Třesu se jak osika a půl hodiny rozmrzám nad kamny v domečku…. Ještě po dvou týdnech na to při návštěvě urologa s kvalitním akutním zánětem vzpomínám…. No nic chce to kapoty, nejsme nejmladší a toto už nechcu nikdy znovu zažít…. (no, v mém případě má czecheuronáčelník pravdu, nebyl to ode mě úplně nejlepší nápad, na kterém bych třeba postavil kampaň pro kandidaturu na prezidenta, ale zase jsem neměl akutní zánět močáku…)

Jsme u Sigi, oblékáme se do posledních suchých hader, tlačíme wiener schnitzel a pivečko, za chvíli nese paní domácí lokal schnaps und speck …..no ještě, že tady je svět ještě v pořádku, nic se tu nemění a naše útočiště v Mooshubenu funguje jako vždy skvěle.

Pátek – dnešní program – 500 km přesun na XJR sraz ve Šluknovském výběžku. Pro mně to bude o 250 km kratší, protože odbočuji už v Jižních Čechách za syny, kteří tu tráví víkend na soukromém rybníku chytáním ryb.

Zbytek party valí až do Chřibské, kde budou pokračovat v našich oblíbených disciplínách…

Rekapitulace:

Po české hranice najeto asi 2 200 km (půlka v dešti), žádná vážná nehoda (už to asi fuckt umíme), zjištění, že servis jde dělat i po cestě, i gumy jde měnit po cestě, i rám jde svařovat po cestě…., vypito 180 l piva (kořalku počítat nešlo), snězené 6 kg hovězího, 15 kg vepřového, 20 bochníků chorvatského chleba, plus další pochutiny, přispěno 1 000 Kun na charitu, utraceno cca 15 tis. Kč na hlavu, zničena jedna přilba (v závěru se mi z mého kýblu začaly loupat polepy)…

A jak to bude dál?

Příští rok – Itálie – buď hory v Piemonte nebo nějaké mořské pobřeží, organizuje Lorenza s mezinárodní pomocí – budu v týmu a budu průběžně informovat…

Rok 2024 – ČR – organizuje duo Mrožík & Bezďa – hrubý plán už je na světě.

Máte se opět na co těšit přátelé!

Díky všem za účast, a jako vždy, mějte se hezky a užívejte dne!

Čus,  Bezďa & Mrožík